Tak už to máme za sebou.
Sedíce nad hrnkem kafe, debatujeme o tom, co dál a jak budeme v rámci klubu podnikat. Padají různé návrhy a představy, až tu pojednou Čenda přináší spásný nápad. Letos v březnu, když byli kluci na reunionu 17th ABN v USA, se staly dvě věci. První - dostali jsme jmenování do stavu divize a druhá - padla i otázka, zda jsme si již skočily. No a Čendu napadlo, že si teda skočíme. Návrh je přijat vcelku jednomyslně a s nadšením.
Termín jest domluven na víkend 8.7.-10.7. 2011. Takže v pátek ráno toho data se já, Pavel, Čenda, Libor, Vláďa a Petr scházíme na HQ. Naloží se vše potřebná a upravíme své sestřihy na jednotný model cherooke. Po 10:00 hodině se v koloně dvou vozidel vydáváme směr Plzeň - letiště Líně. Cesta zvesela ubíhá, drbeme vše podstatné i to zbytečná a okolo 12:00 jsme na letišti. Za chvíli dorazí i Piškot s Martinem a jsem všichni.
Je nám určen flek na stavbu tábora, což se nám během cca hodiny daří, a po nastěhování a občerstvení začíná teoretická část našeho výcviku. Dovídáme se vše, co budeme či bychom mohli potřebovat k úspěšnému seskoku. Již na počátku nás mile překvapí oznámení instruktora, že padák je cennější než my všichni dohromady, a tak se k němu máme i chovat. Následná poznámka, že model padáku OVP66 je tak blbovzdorný, že se na něm může zabít jen debil, nám klidu taky úplně nepřidalo, ale již jsme zde a zpět ni krok.
Během teoretické části výcviku však zjišťujeme, že předchozí poznámky měly za cíl hlavně dostatečně motivovat naši pozornost a bdělost. Jsou nám objasněny taje základů fungování padáku a jeho ovládání. Učíme se, jak po seskoku padák transportně sbalit, aby ten, kdo ho po nás bude balit na další seskok, nemusel při rozmotávání šňůr trávit mládí. Postupně se všichni nastrojíme do popruhů a projdeme si na sucho celý poseskokový rituál. Zjišťujeme, že to není až taková sranda jako ve filmu a důkladná příprava je nezbytná.
Po krátké pauze na cigárko je na řade fyzická část přípravy, neboli nácvik parakotoulu. Stojíme v hádku jako bandy kluků na těláku a jeden po druhém zjišťujeme, že se na nás léta podepsala a to, co kdysi šlo samo, dnes začíná bolet a jest dřinou. Ale po hodince již ovládáme vše potřebné a přesouváme se zpět do učebny.
Bylo nám ukázáno, jak zabalit padák za 16minut a Vláda si pod vedením instruktor ten svůj zabalil skoro sám. Nakonec si pro nás instruktor připravil lahůdku – řešení krizových situací. Je zvláštní, kam všude člověk může dopadnout či přistát a co všechno se může stát. Teorie zvládání jednotlivých situací je instruktorem barvitě prokládána příběhy z jeho dlouholeté praxe. V jeho skvělém podání tyto krizové situace vzbuzují spíš smích a pobavení, ale někde vzadu to začíná malinko hlodat a pochybovat. Po probrání všeho, co mohlo nastat, třeba přistání do stromů, vody, na budovy ( historka o přistání mezi zemědělskou techniku nás obzvláště pobavila ) po neotevření padáku, zamotání šňůr, vytvoření podkovy ve vrchlíku jsme byli odesláni na kutě s přáním kvalitního spánku a určení srazu na 8:00 ráno.
Večer jsme se sesedli ke stolům, jež jsme tématicky rozložily na ranwey před Andulu, a já se jal vařit večeři. Po menším boji s kamny jsme si kolektivně pochutnali na stejkách s bramborem neb i gladiátoři večer před bojem měli hostinu. A nás zítra čekal boj nejtěžší. Každý sám se sebou ve svém nitru. Ještě jsme zvládli Martinovi vystřihnout parádní číro, stejné jako většina z nás. To aby neměl pocit, že k nám nepatří a okolo půlnoci jsme zalehli na pelechy.
Vzbudil jsem se okolo půl osmé a jedním okem, co se mi podařilo rozlepit, jsem zjistil, že někteří zřejmě nespí již delší dobu a úplně stejně se i tváří. Venku bylo nádherné ráno. Jasno, bez mráčku, teplota tak akorát a v podstatě bezvětří. Před osmou jsme se sešli v učebně a úspěšně složili písemné testy. A to měla většina z nás pocit, že si za včerejška nic nepamatuje. Podepsali jsme převzetí hlavního a záložního padáku a začali se strojit. Za dvacet minut nás osm stálo jako obalení sněhuláci a byl vydán povel: „K Andule vpřed“. Nevím, jak vylíčit, že těch 100 m k letadlu nastrojení do výsadkového kompletu bylo jako cesta na Golgotu. Každý z nás si v hlavě přemítal, proč je zde a kvůli čemu to všechno podniká.
Nakonec nás naložili do letadla, já měl tu čest sedět naproti otevřeným dveřím a hned vedle mě seděl Čenda. Motor zaburácel, éro se zhouplo vpřed a my v tu chvíli věděli , že již není cesty zpět. Za sebe musím říci, že pohled dveřmi ven byl naprosto úžasný a po odlepení od dráhy to byla už jen poezie letního dopoledne. Andulička pilně stoupala a postavičky na zemi se stále zmenšovaly. Bylo zajímavé pozorovat, jak se se vzrůstající výškou mění barva obličeje kamarádů v mašině. Ale na rovinu, tohle byla bitva každého z nás sám se sebou, a už jen to, že jsme všichni společně došli takhle daleko, bylo vítězstvím. Ve 400 m skákal první odvážlivec na křídle a instruktor hodil fléru, aby měl přehled, odkud a kam fouká. Přišlo další kolo stoupání narovnání na osu seskoku, poslední informace o síle a směru větru. Pak zazněl povel vztyk a já a levá řada už měla jasno, že je to tady. Přistoupil jsem ke dveřím Anduly a hlavou mi proběhla věta jednoho pilota „Jen blázni skáčou z letadla, kterému nic není, a letí“! Za sebe můžu říci, že těch pár vteřin před výskokem jsem si docela užíval pohled na matičku Zemi, která nás za chvíli přijme s otevřenou náručí.
A pak zaznělo „VPŘED“. Udělal jsem ten krok do prázdna v 700 m a užíval si ty úžasné vteřiny volného pádu. Kdo to nezažil, tomu to nejde vylíčit, a ti co to mají za sebou, již vědí. Pak se ozvalo lehké bum a já si pohledem zkontroloval, že je vrchlík nafouklý a nic se nepokazilo. Chvála bohu byl, a tak jsem sundal chránítka z držadel a jal se zkoušet, jestli to, co jsme se naučili včera odpoledne, fakt funguje. A nebudete tomu věřit, fungovalo. Padák se otáčel, jak jsem tahal, a já se rozhlédl kolem. To už jsme byli ve vzduchu všichni a každý měl svůj vrchlík OK, takže žádné drama se nekonalo. Ten pocit, kdy visíte na 28 šňůrkách od bot a vidíte až na obzor, je fenomenální. Sice nám instruktor říkal něco o třech minutách klesání, ale já měl pocit, že jsem za 30 vteřin dole. Byť skákal až za mnou, prosvištěl kolem mě Pavel, to víte gravitaci neokecáte, a malinko se mi připletl do drop zóny. Ale vzpomněl jsem si na instruktáž, popadl oba levé volné konce a zatáhl. A opravdu, padák se posunul vlevo a já měl čas tak akorát přitáhnout zadní konce a dobrzdit nad zemí. Pak přišel náraz a byl jsem na zemi. Nakonec přistála v pořádku i druhá várka, a tak jsme všichni, byť lehce otlučení, „PARA“ se vším všudy.
Zabalili jsme padáky, odnesli je do skladu a v našem stanu rozvaleni na židlích, pokuřujíce vítězný doutníček od Dědka, jali jsme se rozebírat své dojmy a pocity. Všichni toho byly plní, a až s postupem času jsme si začali vše uvědomovat a mohli si tak navzájem sdělit, co kdo a jak.
Před obědem následoval nástup a slavnostní předání diplomů o absolvování kurzu z rukou instruktora. Přesunuli jsme se do místní kantýny, kde jsem si dali výbornou rajskou s knedlíkem a vše spláchli lahodným pivem. Do večera jsme se jen tak povalovali a neustále dokola probírali, jaké to bylo, kdo se jak tvářil v letadle, ale to je teď jedno, všichni jsem si tím prošli společně a všichni jako jeden muž vyskočili ven do volného prostoru. A jak poznamenal jeden z nás - stali jsme se víc nežli jen přáteli!
Večer, jako obvykle, bylo maso a fůra povídání a srandiček. Zalezli jsme do spacáku a nevím jak kdo, já byl šťastný, že je vše, jak má být, a dokázal jsem si splnit další klukovský sen.
Ráno proběhla lehká snídaně, pak balení a vyrazilo se zpět na Prahu. Po příjezdu na HQ proběhlo obvyklé vykládání, co je koho, a tradiční rozloučení s přáteli. Ale vidina dalších zážitků je před námi, a tak někdy příště, páni PARAGÁNI.
Sepsal : Aleš
